Spor mezi slovenským premiérem Robertem Ficem a českým prezidentem Petrem Pavlem se v posledních dnech soustředil na jedinou část Severoatlantické smlouvy – článek 5. Za touto slovní přestřelkou se však skrývá širší otázka: co přesně znamená členství v NATO v situaci, kdy je některý členský stát napaden?

Robert Fico 17. září v Prešově uvedl, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu „kvůli nějakému článku pět“. Později svůj postoj spojoval také s obavou z rozšíření války na Ukrajině do přímého konfliktu mezi NATO a Ruskem. Fico zároveň tvrdil, že někteří západní politici podle něj hledají záminku pro širší konflikt s Ruskem. Toto je jeho politické tvrzení a nebylo v dostupných podkladech doloženo konkrétními důkazy.

Petr Pavel na Ficova slova reagoval jako na závažné vyjádření. Podle českého prezidenta je článek 5 především vyjádřením solidarity a vzájemné odpovědnosti členských států. Upozornil, že pokud některá země očekává ochranu od spojenců, musí zároveň počítat s tím, že v případě napadení jiného člena bude muset nějakým způsobem přispět ke společné obraně.

Co skutečně říká článek 5 NATO?

Právě zde je důležité oddělit politickou rétoriku od samotného textu smlouvy.

Článek 5 Severoatlantické smlouvy stanovuje, že ozbrojený útok proti jednomu nebo více členům NATO v Evropě či Severní Americe bude považován za útok proti všem. Každý spojenec se následně zavazuje napadenému státu pomoci takovými kroky, které považuje za nezbytné, přičemž smlouva výslovně uvádí, že mezi ně může patřit také použití ozbrojené síly.

To však neznamená, že článek 5 automaticky nařizuje každému členskému státu vyslat vlastní vojáky do stejné bojové operace.

NATO samo uvádí, že každý spojenec určuje způsob, jakým svou povinnost vzájemné pomoci naplní. Pomoc může mít vojenskou i jinou podobu. Konkrétní reakce tedy závisí na okolnostech a na rozhodnutí jednotlivých členských států v rámci společné koordinace.

Fico zdůrazňuje neúčast ve válce

Ficova argumentace stojí především na odmítání toho, aby Slovensko bylo zataženo do širšího vojenského konfliktu.

Slovenský premiér opakovaně prohlašuje, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nepovažuje za slovenskou válku a že za jeho vlády nemají slovenští vojáci bojovat proti Rusku. Zároveň tvrdí, že Slovensko chce zůstat členem NATO a být v Alianci solidním partnerem, přičemž za hlavní prioritu označuje mír.

Fico tak staví do popředí především otázku, do jakých vojenských aktivit se může Slovensko zapojit a kde by podle jeho vlády měla být hranice mezi podporou spojenců a přímým zapojením do konfliktu.

Pavel zdůrazňuje solidaritu mezi spojenci

Petr Pavel se naopak zaměřil na druhou stranu stejné otázky.

Podle něj nelze členství v NATO chápat pouze jako mechanismus, prostřednictvím kterého členský stát získává ochranu od ostatních. Kolektivní obrana podle této interpretace předpokládá také připravenost pomoci jinému spojenci, pokud bude napaden.

Pavel proto Ficova slova označil za závažná a varoval před signálem, že by některý člen Aliance mohl předem odmítnout účast na společné obraně.

To ale není totéž jako tvrzení, že článek 5 automaticky přikazuje všem zemím NATO vést válku stejným způsobem. Samotná smlouva ponechává konkrétní podobu pomoci na jednotlivých spojencích.

Článek 5 není automatickým příkazem k vyslání vojáků

Jedním z nejdůležitějších bodů celé debaty je proto rozlišení mezi závazkem pomoci a konkrétním způsobem jeho splnění.

Pokud by byl členský stát NATO skutečně napaden ozbrojeným útokem, ostatní spojenci mají podle článku 5 povinnost přijmout opatření na jeho podporu. NATO však výslovně uvádí, že tato pomoc nemusí nutně znamenat použití ozbrojených sil. Každý stát určuje, jakou formu pomoci považuje za nezbytnou.

Současně ale není přesné tvrdit, že se členský stát může při útoku na spojence jednoduše prohlásit za nezúčastněného. Článek 5 vytváří závazek vzájemné pomoci.

Právě v tomto bodě se politická interpretace obou představitelů rozchází.

Fico zdůrazňuje hranici, za kterou by podle něj Slovensko nemělo jít při zapojování do vojenských konfliktů. Pavel zdůrazňuje odpovědnost, která podle něj z členství v NATO vyplývá.

Rozhodující jsou okolnosti konkrétního konfliktu

Důležitá je také otázka, co přesně by případný konflikt spustilo.

Článek 5 se týká ozbrojeného útoku na člena Aliance. Neznamená automaticky, že jakákoli vojenská operace provedená jedním členským státem okamžitě vytvoří povinnost všech ostatních států účastnit se této operace.

NATO uvádí, že článek 5 byl v historii Aliance aktivován pouze jednou – po teroristických útocích ze 11. září 2001 ve Spojených státech. Ani tehdy neměla pomoc všech spojenců totožnou podobu.

Tento historický příklad ukazuje, že kolektivní obrana může mít různé formy. Zároveň potvrzuje význam samotného závazku solidarity mezi členy Aliance.

Do debaty vstoupil také Peter Pellegrini

K otázce se vyjádřil také slovenský prezident Peter Pellegrini. Upozornil, že při veřejných prohlášeních o článku 5 je nutné vážit slova a že Slovensko nemůže zpochybňovat své závazky vůči NATO. Ficova slova přitom interpretoval také jako apel na zdrženlivost a snahu zabránit krokům, které by mohly vést k širšímu konfliktu.

Debata tak není pouze sporem mezi Ficem a Pavlem. Dotýká se také toho, jak Slovensko interpretuje své bezpečnostní závazky a jak jeho veřejná prohlášení vnímají ostatní spojenci.

Slovensko zároveň pokračuje ve spolupráci s NATO

Zajímavý je také rozdíl mezi politickou rétorikou a konkrétními rozhodnutími slovenských institucí.

Slovenská Národní rada 17. září schválila vyslání až 101 příslušníků Ozbrojených sil Slovenské republiky v rámci aktivity NATO Eastern Sentry. Jejich úkolem má být mimo jiné podpora monitorování vzdušného prostoru, včasné varování, sdílení radarových informací a podpora integrované protivzdušné a protiraketové obrany na východním křídle NATO. Působit mají především v Polsku a Rumunsku.

Tento krok ukazuje, že politická vyjádření o odmítání eskalace nemusí automaticky znamenat odmítnutí veškeré alianční spolupráce.

Slovensko tak může současně zdůrazňovat snahu zabránit širšímu konfliktu a plnit konkrétní závazky vyplývající z členství v NATO.

Co tedy spor mezi Ficem a Pavlem skutečně ukazuje?

Jádrem sporu není otázka, zda článek 5 NATO existuje. O tom není pochyb.

Rozdíl spočívá především v interpretaci toho, co má člen NATO dělat v konkrétní krizové situaci.

Robert Fico zdůrazňuje riziko zatažení Slovenska do širšího konfliktu a odmítá představu, že by slovenští vojáci měli být automaticky zapojováni do války. Petr Pavel naopak zdůrazňuje, že kolektivní obrana stojí na důvěře a vzájemné solidaritě mezi spojenci.

Samotný text Severoatlantické smlouvy přitom vytváří povinnost pomoci napadenému spojenci, ale neurčuje jednotný způsob, jakým musí každý stát tuto pomoc provést.

Proto nelze z jediné politické věty předem určit, jak by Slovensko reagovalo na konkrétní budoucí ozbrojený útok. Rozhodující by byly okolnosti daného případu, charakter útoku, rozhodnutí slovenských institucí a koordinace s ostatními spojenci.

Spor Fica a Pavla tak nakonec není pouze o jedné větě. Je to debata o tom, jak vyvážit dvě otázky: snahu zabránit eskalaci a současně zachovat důvěryhodnost závazků kolektivní obrany.

Odpověď na to, jak by Slovensko postupovalo v konkrétní krizové situaci, však neposkytne samotná slovní přestřelka politiků. Ukázala by ji až skutečná situace a rozhodnutí, která by slovenská vláda a další ústavní orgány v daném okamžiku přijaly.

Poznámka k obsahu: Text rozlišuje mezi ověřitelnými skutečnostmi a politickými tvrzeními Roberta Fica a Petra Pavla. Tvrzení o tom, že západní politici hledají záminku k válce s Ruskem, je prezentováno jako Ficovo tvrzení, nikoli jako potvrzený fakt.