Česká politická scéna se v květnu 2026 dostala do dalšího ostrého sporu kolem prezidenta Petra Pavla. Do debaty výrazně vstoupil Jan Zahradil, který velmi kriticky komentoval prezidentovo postavení vůči vládě a jeho plánovanou účast na summitu NATO v Ankaře.

Zahradil použil mimořádně ostré označení. Podle něj prezident trpí „institucionální schizofrenií“. Tímto výrazem však nemínil lékařskou diagnózu, ale podle dostupného kontextu jím popisoval rozpor mezi prezidentovou ústavní rolí a jeho veřejnými politickými postoji.

Spor o to, kdo má reprezentovat Česko

Jedním z hlavních bodů konfliktu je otázka českého zastoupení na summitu NATO v Ankaře. Zahradil zpochybňuje, zda může prezident v zahraničí vystupovat jako reprezentant vlády, pokud se jeho postoje v některých zásadních otázkách liší od postojů kabinetu.

Právě zde podle něj vzniká problém. Prezident má podle českého ústavního systému významnou úlohu při reprezentaci státu navenek, současně však zahraniční a bezpečnostní politika není pouze záležitostí prezidentského úřadu.

Zahradil proto tvrdí, že je nutné rozlišovat mezi prezidentovým právem vyjadřovat vlastní názory a jeho rolí při zastupování oficiální politiky České republiky.

Summit NATO jako hlavní jablko sváru

Napětí se soustředí také na připravovaný summit NATO v turecké Ankaře. Summit byl naplánován na 7. a 8. července 2026.

Zahradil v této souvislosti upozorňuje především na otázky obranné politiky a závazků České republiky vůči Severoatlantické alianci.

Podle jeho vyjádření mohou být na summitu znovu diskutovány závazky týkající se navyšování výdajů na obranu. Zároveň připouští, že pokud budou závazky na úrovni NATO potvrzeny, Česká republika je bude muset respektovat.

Debata tak není pouze osobním střetem mezi prezidentem a vládou. Dotýká se také širší otázky, jak má Česko formulovat svou bezpečnostní politiku a kdo ji má na mezinárodních fórech prezentovat.

Zahradil: Prezident má právo na vlastní názor

Zahradil zároveň připouští, že prezident Petr Pavel má právo zastávat vlastní politické postoje a veřejně je prezentovat.

Problém podle něj nastává ve chvíli, kdy se tyto postoje dostávají do rozporu s oficiální politikou vlády a prezident má současně vystupovat jménem České republiky.

Právě tento rozpor označil Zahradil velmi ostrým výrazem „institucionální schizofrenie“. Nejde tedy o tvrzení o prezidentově zdravotním stavu, ale o politickou kritiku fungování jednotlivých institucí.

Rozdílné názory na obranu

Další část sporu se týká budoucího financování obrany. Členské státy NATO dlouhodobě diskutují o tom, jak vysoké prostředky mají jednotlivé země na obranu vynakládat.

Podle Zahradila je třeba při těchto debatách zohledňovat také ekonomickou situaci jednotlivých států. Zároveň však uznává význam aliančních závazků a skutečnost, že Česká republika musí své mezinárodní závazky brát vážně.

Téma obranných výdajů je přitom pro Českou republiku citlivé. Země je součástí NATO a otázka modernizace armády, bezpečnosti a financování obrany patří mezi dlouhodobě diskutované politické otázky.

Zahradil kritizuje i přístup k zahraniční politice

Zahradil se v souvislosti s aktuálním politickým sporem vyjadřoval také k širším otázkám české zahraniční politiky.

Pozornost věnoval například vztahům s Čínou a otázce Tchaj-wanu. Z jeho pohledu by Česká republika měla více zvažovat ekonomické a obchodní zájmy a usilovat o pragmatický přístup k významným světovým ekonomikám.

V případě Tchaj-wanu se zároveň dostává do popředí otázka, jak daleko mohou čeští politici zajít při budování politických a ekonomických vztahů s územím, které Česká republika diplomaticky neuznává jako samostatný stát.

Prezident Pavel zůstává výraznou postavou české zahraniční politiky

Petr Pavel má přitom k bezpečnostní politice velmi blízko. Před vstupem do prezidentské politiky působil jako předseda Vojenského výboru NATO v letech 2015 až 2018 a předtím byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky.

Jeho zkušenosti z armády a NATO proto výrazně ovlivňují jeho pohled na bezpečnostní otázky.

Právě zde však vzniká jeden z největších politických rozporů. Prezident může mít vlastní dlouhodobě formované názory na obranu a mezinárodní vztahy, zatímco vláda může v konkrétní situaci prosazovat odlišný politický kurz.

Spor může pokračovat

Výrok Jana Zahradila tak otevřel širší otázku vztahu mezi prezidentem a vládou.

Na jedné straně stojí prezidentova ústavní role a jeho zkušenosti z mezinárodního bezpečnostního prostředí. Na druhé straně stojí vláda, která odpovídá za svou politiku a chce mít kontrolu nad tím, jak jsou její postoje prezentovány v zahraničí.

Označení „institucionální schizofrenie“ proto patří k nejostřejším politickým výrokům, které v souvislosti s tímto sporem zazněly.

Jeho význam však nelze chápat jako lékařské hodnocení prezidenta. Jde o politickou metaforu, kterou Zahradil používá k popsání podle něj problematického rozdílu mezi prezidentovou funkcí a jeho veřejnými postoji.

Spor kolem prezidenta Pavla, vlády, NATO a české zahraniční politiky tak zdaleka nemusí být u konce. Další vývoj může ukázat, zda půjde pouze o ostrou politickou výměnu názorů, nebo zda se z něj stane dlouhodobější konflikt mezi Pražským hradem a vládou.