Ve věku, kdy už většina lidí jen vzpomíná na staré časy, ona dostala dar, který jí doslova vzal dech. Dar, který ji rozplakal, rozesmál a nechal stát bez slov. Dar, o kterém říká, že je „největší radostí jejího pozdního života“.

Všechno začalo nenápadně. Její vnuk Vojtěch, kterého vychovávala jako jedno z nejbližších stvoření ve svém životě, jí oznámil novinu, která obrátila celý její svět vzhůru nohama: narodil se malý chlapeček. Její pravnuk. Dítě, které přichází do rodiny jako nový začátek, nový hlas, nová naděje. A když Jiřina poprvé slyšela jeho jméno, Antonín, rozplakala se. Byly to slzy radosti, pokory a nekonečné lásky.

Když jí Vojtěch přinesl miminko do náruče, celá její tvář se proměnila. Jako by se čas zastavil. Její ruce se třásly, oči zvlhly a hlas se jí zlomil. Říkala, že příchod dítěte je „dar, který nepřichází jen do života rodičů, ale i do života všech, kdo ho milují“. A Jiřina miluje svůj rod s neuvěřitelnou hloubkou. Vždy říkala, že rodina je to nejcennější, co člověk má – a právě tato chvíle jí to znovu potvrdila.

Je až dojemné sledovat, jak právě ona, legenda českého herectví, žena silná, odolná, nesmírně pracovitá, dokáže být v jednu jedinou vteřinu křehká jako sklo. Držela malého Toníka a hladila ho po hlavičce tak, jako by se bála, že se probudí ze snu. Všechna její sláva, všechna ocenění, všechny životní úspěchy – to všechno ustoupilo do pozadí. V té chvíli existovalo jen jedno: nový život v jejích rukou.

Rodina popisuje, že Jiřina žije poslední dny v obrovském dojetí. Každý malý pohyb dítěte, každý jeho zvuk, každý pohled na jeho drobné ručičky ji dojímá. Je pro ni zázrakem sledovat, jak se rod rozrůstá. A také přiznává, že se cítí mladší – jako by jí příchod pravnuka vracel energii, kterou v sobě už dlouho necítila.

Mluví o tom, že život je plný zvratů. Že dokáže bolet, ale dokáže i uzdravovat. A tohle malé dítě je pro ni lékem. Je symbolem nové etapy, světla, naděje a lásky, která prochází generacemi jako tichý poklad.

Pro Jiřinu Bohdalovou znamená narození pravnuka víc než slova dokážou popsat. Je to potvrzení, že i když člověk zestárne, nikdy nepřestane mít důvod k radosti. Nikdy nepřestane mít pro koho žít. A nikdy není pozdě na to, aby ho život překvapil tím nejkrásnějším způsobem.