by 
V dnešní české politice se čím dál častěji ukazuje jeden znepokojivý trend: o budoucnosti země se nerozhoduje především na základě odbornosti a analýz, ale podle toho, co se lépe prodává veřejnosti. Politický marketing získává přednost před fakty, zkušenostmi i dlouhodobým strategickým myšlením. Odborníci ustupují do pozadí – a jejich místo zabírají slogany, emoce a volební kalkulace.
Jedním z nejvýraznějších příkladů poslední doby bylo zrušení Národní ekonomické rady vlády (NERV). Tento poradní orgán měl poskytovat vládě ekonomické analýzy a doporučení, která často nebyla populární – například návrhy na rozpočtové škrty nebo úpravy daňového systému. Právě tato nepopulárnost však ukazuje, proč je role odborníků tak důležitá. Politika totiž často směřuje k tomu, co je krátkodobě líbivé, zatímco ekonomická realita vyžaduje dlouhodobé a někdy bolestivé kroky. Pokud vláda přestane naslouchat odborníkům jen proto, že jejich doporučení nekorespondují s předvolebními sliby, ztrácí rozhodování pevný základ.
Podobných případů najdeme více. Typickým příkladem je dlouhodobé udržování nulové spotřební daně na tiché víno, které prosadily předchozí vlády. Prakticky žádný seriózní daňový expert tento krok nedoporučoval. Naopak proti němu vystupovali jak odborníci na veřejné finance, tak experti na závislosti – a dokonce i někteří zákonodárci. Přesto politika zvítězila nad odborností.
Další ilustrací je debata o zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média. Samotná myšlenka změny financování by přitom nemusela být špatná – pokud by jí předcházela hlubší diskuse. Logický postup by byl jasný: nejprve definovat, jaké služby mají veřejnoprávní média poskytovat, kolik budou stát a zda je efektivnější financovat je z poplatků nebo ze státního rozpočtu. Místo toho se však často objevuje jednoduchý marketingový přístup: nabídnout lidem „dárek“ v podobě zrušení poplatku, aniž by byla jasně vysvětlena ekonomická realita takového kroku.
Politologové pro podobný vývoj používají termín kakistokracie. Slovo pochází z řečtiny a znamená doslova „vládu těch nejhorších“. Na rozdíl od meritokracie – systému, kde rozhodují ti nejschopnější – kakistokracie popisuje situaci, kdy se do čela státu dostávají lidé s nejnižší kvalifikací, minimální odborností a často i spornou morální integritou.
V takovém systému přestává být důležité, zda má ministr životního prostředí hluboké znalosti ochrany přírody nebo zkušenosti s řízením národních parků. Podstatnější je jeho loajalita ke straně, která ho nominovala, nebo k ekonomickým zájmům, které danou politickou skupinu podporují.
Tento trend není omezen pouze na Českou republiku. V mnoha zemích se objevuje podobný jev: do vysokých funkcí se dostávají lidé, jejichž hlavní kvalifikací není odbornost, ale schopnost mobilizovat emoce voličů nebo loajalita k politickému lídrovi. Moderní populismus se tak stává nejen politickým stylem, ale i mechanismem negativního výběru.
Velkou roli v tom hraje i fenomén postfaktické politiky. Fakta, analýzy a data ztrácejí svou váhu, zatímco jednoduchá a emotivní sdělení získávají obrovský dosah – zejména díky sociálním sítím. Politik, který dokáže vytvořit silný mediální příběh, má dnes často větší šanci na úspěch než ten, kdo předkládá komplexní a promyšlená řešení.
Česká republika přitom vykazuje několik charakteristických znaků tohoto vývoje. Jedním z nich je systematické zkracování připomínkových řízení u důležitých zákonů. Klíčové legislativní změny jsou často prosazovány prostřednictvím poslaneckých pozměňovacích návrhů, čímž se fakticky obchází širší odborná debata.
Dalším problémem je dlouhodobá kultura politických trafik – tedy obsazování důležitých pozic ve státní správě stranickými spojenci. Tento fenomén není omezen na jednu vládu nebo politický tábor; jde o systémový problém české politiky.
Pokus o jeho omezení představoval takzvaný nominační zákon, který měl nastavit transparentní pravidla pro obsazování míst v klíčových státních firmách, jako jsou ČEZ, České dráhy nebo Budějovický Budvar. Kandidáti měli procházet odborným posouzením a prověrkou kompetencí. Přesto se objevily snahy tento mechanismus zrušit – což opět vyvolalo otázku, zda politická reprezentace skutečně stojí o transparentnost a odbornost.
Česká kakistokracie, pokud tento termín použijeme, stojí podle mnoha analytiků na třech pilířích.
Prvním je personální vyprahlost. Politické strany si dlouhodobě nevychovávají odborné zázemí a jen zřídka dávají přednost expertům při sestavování kandidátek.
Druhým je vnitřní kultura stran, která často upřednostňuje loajalitu před kompetencí. Pro mnoho skutečných odborníků je takové prostředí málo atraktivní, což vede k dalšímu oslabování kvality politických elit.
A třetím pilířem je dominance marketingu nad obsahem. Sociální sítě umožňují politikům komunikovat přímo s voliči bez tradičních mediálních filtrů. To samo o sobě není negativní – problém nastává ve chvíli, kdy se z komunikace stává nástroj manipulace nebo šíření zkreslených informací. V takovém prostředí mají data, analýzy a odborné argumenty menší váhu než schopnost získat lajky a sdílení.
Důsledky tohoto vývoje mohou být vážné. Kakistokracie totiž postupně rozkládá důvěru ve stát a jeho instituce. Pokud občané vidí, že klíčová rozhodnutí přijímají lidé bez potřebné kvalifikace nebo zkušeností, logicky klesá jejich ochota věřit politickému systému.
Výsledkem je rostoucí nedůvěra veřejnosti, kterou potvrzují i různé průzkumy veřejného mínění. Společnost pak stále více hledá jednoduchá vysvětlení složitých problémů – a právě zde vzniká prostor pro populismus.
Moderní svět je přitom mimořádně komplexní. Ekonomické, technologické i geopolitické změny probíhají rychleji než kdykoli dříve. Pro mnoho lidí je proto lákavé přijmout jednoduché slogany, které slibují rychlá řešení. Populističtí politici zároveň často nabízejí i jednoduchého viníka: mezinárodní instituce, menšiny, migraci, globalizaci nebo různé „elitní“ skupiny.
Taková rétorika však obvykle skutečné problémy neřeší. Spíše je zakrývá a vytváří nové konflikty.
Pokud se má tento trend změnit, bude nutné vrátit do politiky hodnoty, které byly dříve samozřejmostí: vzdělání, odbornost, zkušenosti a schopnost dlouhodobého strategického myšlení. Politika bez těchto kvalit totiž postupně ztrácí schopnost řídit složitou moderní společnost.
Otázka však zůstává otevřená: jak přesně toho dosáhnout? Odpověď na ni zatím nikdo nenašel. Ale bez hledání řešení se současný trend pravděpodobně nezmění.
