Česká zahraniční politika znovu rozvířila emoce. Do centra pozornosti se dostal poradce ministra zahraničí a bývalý europoslanec Jan Zahradil, který v obsáhlém rozhovoru otevřeně popsal nejen svůj pohled na směřování vlády, ale také napětí mezi prezidentem a kabinetem. Nevyhnul se ani citlivým tématům, jako jsou výdaje na obranu, vztahy s Čínou nebo kontroverzní cesty českých politiků na Tchaj-wan.

Poradce bez klasické smlouvy: Jaká je jeho role?

Zahradil vysvětluje, že jeho spolupráce s ministerstvem zahraničí není standardním zaměstnaneckým poměrem. Jde o externí poradenskou činnost, kdy je přímo podřízen ministrovi a pracuje na základě jeho zadání. Jinými slovy – není součástí úřednické struktury a nepodléhá běžné hierarchii.

Zároveň naznačuje, že jeho zapojení do zahraničních cest bude spíše výjimečné. Pokud by k tomu došlo, musel by být přímo vyslán. Automatická účast na delegacích podle něj nepřipadá v úvahu.

Asie jako priorita? Spíš podle potřeby ministra

Zahradil je dlouhodobě známý svým zájmem o Asii, zejména o Čínu a Vietnam. Přesto zdůrazňuje, že si agendu nebude vybírat podle vlastních preferencí. Klíčové bude vždy to, co bude aktuálně potřebovat ministr zahraničí.

To ale neznamená, že by jeho zkušenosti zůstaly stranou. Naopak – může iniciativně přicházet s návrhy, které by mohly být pro českou diplomacii přínosné.

Konec „havlovské“ politiky? Zahradil mluví o pragmatismu

Velkou část rozhovoru věnoval hodnocení současné zahraniční politiky. Tu označuje za pragmatickou a oceňuje odklon od takzvané hodnotové diplomacie.

Podle něj se Česko přestalo pouštět do moralizování ostatních států a místo toho se soustředí na konkrétní výsledky. Jako příklady uvádí cesty do zemí jako Maroko, Izrael nebo státy Střední Asie, které jsou důležité zejména z hlediska energetiky.

Obrana vs. ekonomika: Bude NATO přehodnocovat závazky?

Jedním z nejzásadnějších témat jsou výdaje na obranu. Zahradil připouští, že situace se výrazně změnila a některé státy mohou mít problém splnit dříve stanovené cíle.

Poukazuje na to, že ekonomické dopady globálních krizí – například napětí v oblasti Hormuzského průlivu – mohou zásadně ovlivnit schopnost států financovat armádu. Očekává proto, že se otázka závazků otevře na summitu NATO.

Zajímavé je, že sám nezastává jednoznačný postoj. Připouští, že pokud závazky zůstanou v platnosti, Česko by je mělo dodržet. Zároveň ale zdůrazňuje, že realita může být složitější.

„Nemáme na všechno,“ říká Zahradil

V debatě o bezpečnosti přichází s argumentem, který rezonuje i mezi veřejností: stát musí balancovat mezi obranou a sociálními výdaji.

Podle něj je pro běžného občana klíčové, aby fungovalo zdravotnictví, školství a důchodový systém. A právě tyto oblasti mohou být ohroženy, pokud by se výrazně zvyšovaly výdaje na armádu.

Zahradil také zpochybňuje alarmistickou rétoriku některých bezpečnostních expertů. Tvrdí, že jejich pohled je ovlivněn profesní deformací a že politici by měli situaci spíše uklidňovat než vyvolávat paniku.

Prezident pod palbou kritiky

Nejostřejší slova padla směrem k prezidentovi. Zahradil mu vyčítá, že vystupuje proti vládě, a označuje jeho chování za „institucionální schizofrenii“.

Podle něj prezident na jednu stranu tvrdí, že reprezentuje stát navenek, ale zároveň veřejně kritizuje vládní postoje. To podle Zahradila komplikuje spolupráci a může vést k tomu, že vláda nebude chtít prezidenta vysílat na klíčové mezinárodní akce.

Zásadní problém vidí v nedůvěře – vláda si prý není jistá, zda by prezident na summitu NATO skutečně hájil její pozici.

Tchaj-wan jako třaskavé téma

Dalším bodem sporu je cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan. Zahradil ji považuje za nestandardní krok, který podle něj narušuje diplomatické vztahy.

Argumentuje tím, že Česko Tchaj-wan oficiálně neuznává, a proto by se mělo vyvarovat kroků, které mohou působit jako oficiální státní návštěva.

Zpochybňuje také ekonomický přínos těchto cest. Připomíná, že největší tchajwanské investice v Česku proběhly dávno před podobnými politickými iniciativami.

Směr Čína: návrat k pragmatismu?

Zahradil otevřeně podporuje myšlenku posílení vztahů s Čínou. Podle něj by Česko mělo jednat podobně jako velké evropské státy, které s Pekingem udržují aktivní kontakty.

Vidí zde prostor pro zlepšení obchodní bilance i odstranění překážek, například vízové povinnosti. Zároveň ale připouští existenci bezpečnostních rizik.

Jeho závěr je jasný: i přes komplikace je nutné udržovat korektní vztahy a hledat ekonomické příležitosti.

Celý rozhovor tak ukazuje hluboké rozpory nejen v české politice, ale i v přístupu k zásadním otázkám dnešní doby. Od obrany přes diplomacii až po vztahy s velmocemi – Česko podle Zahradila stojí na křižovatce, kde nebude jednoduché najít rovnováhu.